OTAVSKÁ PLAVBA : PRO DĚTI

Bylo – nebylo… ale vlastně bylo. Určitě si všichni vzpomínáte na tu velikou vodu, která zatopila mnohé město a proměnila potoky v řeky a řeky v dravé proudy. A tahle prudká voda neškodila jenom Vám, lidem, ale – a to se možná budete divit – i zvířátkům, rostlinám a taky nám, vodníkům.

Například mě vzala veliká vlna právě ve chvíli, kdy jsem se spokojeně povaloval ve své posteli, vystlané tou nejměkčí vodou a šplouch – už jsem byl mnoho rybích délek od svého domova. Ještěže jsem se zachytil o jakési skalisko pod vodou, jinak ze mne – vodníka říčního z Křemelné – byl vodník mořský.

Teprve mnohem později jsem zjistil, že ta skála je ta, na které stojí strakonický hrad, a protože mi časem běličky donesly, že z mé pohodlné domácnosti, kterou jsem obýval už skoro tisíc let, nezůstala vlnka na vlnce, zůstal jsem tu. Konec konců – na Otavě je všude pěkně a tady ve strakonickém hradě je něco, co mi vynahradí klid, který jsem míval dříve. Knihy. Já jsem totiž vodník nadmíru sečtělý, a tak jsem se nastěhoval v řece tak blízko knihovny, jak to jen šlo. A když je v řece klid a všechny – i ty nejmenší proudy – jsou uklizené na svém místě, jdu do knihovny. Ponořím si cípy šosu do kbelíku s vodou, který tu pro mně paní knihovnice mají připravený a čtu a čtu a čtu. To víte, domů si knihy půjčovat nemohu - co by tomu ostatní čtenáři řekli, kdybych je vracel promočené. A tak si čtu v knihovně. Přijďte se tam na mně někdy podívat!

A vůbec – přijďte se podívat kamkoliv na Otavu. Jak jsem už řekl, na Otavě je pěkně všude.

Váš vodník Otík

Okolo toku Otavy žijí lidé už odedávna. Svědčí o tom starobylé památky v jejím okolí i název připomínající starodávné Kelty, kteří řeku nazývali Attawou. Příběhy, které se okolo ní odehrály, spláchl čas a odnesla je voda řeky. Z jejich vlnek jsem pro Vás čtyři vybral: