OTAVSKÁ PLAVBA : PROPADLÝ ZVON S POKLADEM

Propadlý zvon s pokladem

Když se stal pánem Práchně Půta Švihovský, proslulý svou tvrdostí a přísností na poddané, rozhodl se, že dá opravit starobylý prácheňský kostelíček. Úmysl to byl bohulibý, leč pan Půta nechtěl sám nést břímě vydání. Uložil poddaným, aby přinesli na hrad peněžité dary. Sám pořídil zvon, který měl být zavěšen do nové věže, a rozkázal dávat do něho peníze. Se stavbou se mělo počkat, pokud by zvon nebyl plný.

Poddaní přicházeli na prácheňský hrad a házeli do zvonu dukáty a groše. Aby se nikdo nevyhnul té povinnosti, zapisoval hradní písař všechny dárce. Kdo nedal, k tomu přišel panský dráb a důrazně mu připomenul, co uložila milostivá vrchnost poddaným. Na hrad však přicházelo stále méně a méně dárců a zvon zůstával zpola prázdný. I rozlítil se pan Půta a vydal rozkaz, aby ten kdo nedá žádný dar, přiveden byl na hrad a vsazen do vězení. Tak se stal nový zvon, který měl být znamením radosti, zdrojem zármutku a trýzně. S těžkým srdcem loučili se poddaní s posledními groši a se slzou v oku je vkládali do zvonu.

Jednoho dne přivedl dráb chudou, nemocnou vdovu. Neměla majetku, nemohla nic dát. Jen dvě grešličky jí zbyly a ty nyní musela obětovat na rozkaz krutého pána. Věděla, že doma čekají čtyři hladové děti. Když stanula před zvonem, vhodila do něho třesoucí se rukou zbytek svých peněz a ze rtů jí sjela kletba: „Kéž by ses do země propadl!“

Jak vyřkla tato slova, země zaduněla, otevřela se a zvon se s rachotem zřítil do hlubin. Od té doby spočívá v lůně skály a ze země se na těch místech časem derou zvuky, jako by tam někdo přehazoval peníze a jimi cinkal… Pan Půta, krutý hradní pán, se ještě po staletích zjevoval lidem v lese a trýznil prý ty, kteří ho uctivě nezdravili.