OTAVSKÁ PLAVBA : O PÍSECKÉM ZLATĚ

O píseckém zlatě

Ve městě Písku a okolí se odpradávna těžilo zlato, které voda vymývala ze země do řeky Otavy. A právě po jejím břehu se procházel dřevař Martin. Nemohl usnout samou starostí, jestli dostane Majdalenku od Putimské brány za ženu. Toho dne se mu Majdalenka zaslíbila, ale její táta byl jak čert! „Taková žebrota mi nesmí do domu,“ křičel na Martina. „Jsi jenom dřevař, a ženu sekyrou neuživíš! Proč nerýžuješ zlato, jako my ostatní?“ A dal Martinovi úkol. Jestli mu má dát Majdalenku za ženu, musí narýžovat alespoň půl váčku zlata, jinak prý nedá ke svatbě požehnání. Martinovi bylo smutno, hlavu plnou starostí. Jak rád by ve zkoušce obstál! Jak tak bloumá po břehu, najednou uviděl, že se ve vodě cosi zatřpytilo. „Poklad, našel jsem poklad!“ zaradoval se. Ale jak se sehnul, uviděl, že to jen rybky svými ploutvičkami způsobily to zlaté mámení. Smutně jim rozdrobil svou poslední kůrku.

Druhý den stál už od rána s rýžovnickou pánvičkou ve studené otavské vodě, ale neměl štěstí. Srdce měl sevřené a plné smutku. A na břehu stál Majdalenčin táta se zdviženým obočím. „Co si jen počnu,“ pomyslel si Martin. Ponořil snad už posté rýžovnickou pánvičku do vody. A najednou – světe div se – vidí, jak rybičky přinášejí jedno zrnko zlata za druhým. „I vy moje zlaté kamarádky, vy jste na mě nezapomněly,“ šeptal Martin, „tak přece bude Majdalenka moje!“ Ten večer měl Martin náladu jako o posvícení, protože narýžoval ze všech rýžovníků nejvíce. S Majdalenkou jim to zlato vystačilo na dobré živobytí až do smrti.